Ve čtyřiceti nechci přestat pracovat. Chci učit matiku na střední za zlomek toho, co beru teď.

V lednu jsem tady zveřejnil celý náš plán k finanční svobodě. První věta zněla: ve čtyřiceti chci mít na výběr.

Nikdo se mě nezeptal na to zjevné. Na výběr co?

Odpověď mám zhruba od patnácti. Chci učit matematiku a fyziku na střední škole. Ne jako koníček, ne jednou týdně odpoledne. Pořádně, s rozvrhem, se sborovnou a se štosem písemek, které se v neděli večer musí opravit. Za zlomek toho, co beru teď.

Trapné na tom je, že mě moje současná práce baví. Fakt baví. Nic neodpočítávám. Což celý ten plán dělá trochu praštěným, když ho řeknu nahlas: odkládáme mezi polovinou a šedesáti procenty rodinného příjmu proto, abych jednou mohl dělat hůř placenou práci, kterou si vyberu.

To je ten skutečný produkt. Ne portfolio. To povolení.

Čtyřicítka je mimochodem průměr. S ženou si při těchhle úvahách věk průměrujeme, takže mně bude šestatřicet. Je to jediné místo v našich financích, kde zaokrouhluju ve svůj prospěch.

Skoro nikdo neplánuje, co bude po FIRE

Číslo je ta lehčí půlka. Každý plán, který jsem kdy četl, odpovídá na „kolik". Skoro žádný neodpovídá na „na co" — a ty, co ano, odpovídají slovem „cestování", což je dovolená, ne život.

V Česku je to vidět na jednom statistickém detailu, ze kterého jde mráz. Ke konci roku 2025 pobíralo předčasný starobní důchod 765 381 lidí, tedy 32,6 % všech starobních důchodců. Před deseti lety to bylo 24,7 %. Rekord. Jenže „dřív" u nás znamená odejít nanejvýš tři roky před důchodovým věkem a brát v průměru 19 566 Kč místo 21 094 Kč. Třetina země odchází z práce, jak nejdřív to jde, a platí za to zhruba pět set korun měsíčně.

Nikdo z nich to nedělá kvůli něčemu. Dělají to kvůli tomu, aby už nemuseli.

Investovat přitom umíme čím dál líp. Podle průzkumu Generali Investments CEE z července 2026 investuje 56 % Čechů, nejvíc ve Visegrádu, a 65 % českých investorů drží akcie. Nauč se techniku, zapomeň na cíl. Plán bez cíle se totiž nepromění v život — promění se v další plán.

Výzkum říká něco, co jsem slyšet nechtěl

Šel jsem hledat důkaz, že odejít z práce bez smyslu člověka rozloží, protože to by se psalo hezky. Neobstojí to.

Metaanalýza 41 studií na vzorku 557 111 lidí došla k tomu, že odchod do důchodu snižuje riziko deprese zhruba o pětinu. Ne zvyšuje. Snižuje.

Takže ta strašidelná verze je špatně a nebudu předstírat opak.

Pak si ale přečti evropskou studii nad panelem SHARE, do kterého spadá i Česko. Ta to rozděluje mnohem přesněji. Lidem, kteří odešli z aspirativních důvodů — protože někam šli — se psychika měřitelně zlepšila. Lidem, kteří odešli za nepříznivých okolností, se měřitelně zhoršila. A ať tak, nebo tak, efekt vyprchal: po dvou letech už nebyl vidět. Autoři to shrnují větou, že důchod zlepšuje duševní zdraví spíš předtím, než nastane, než potom.

A pak je tu zjištění, které mi to fakt otočilo v hlavě. Metaanalýza 151 studií o předčasném odchodu z práce, dohromady přes 700 tisíc lidí, zjistila, že se potom skoro nic nehne. Efekty jsou napříč všemi ukazateli malé. Jediná výjimka dost velká na to, aby se brala vážně, je míra sociálního zapojení — a ta jde dolů.

Ne smysl života. Lidi. To, co ti předčasný odchod z práce nejspolehlivěji vezme, je těch šedesát lidí, které jsi vídal každý týden, aniž bys to musel organizovat.

Škola je, jak se ukazuje, budova nacpaná přesně tímhle.

Proč zrovna třída a proč matika

Zkoušel jsem to už jednou a dopadlo to dobře, což je buď užitečný důkaz, nebo past.

Celou vysokou jsem se živil učením němčiny. Ne doučováním po večerech — byly to peníze, ze kterých jsem žil. A vedle toho jsem chvíli doučoval dva kluky matiku a fyziku. Tam je ten skutečný háček. Patnáctiletý člověk udělá úplně specifický obličej ve chvíli, kdy přestane odříkávat vzoreček a začne vidět, k čemu ten vzoreček je. Nenašel jsem v práci nic, co by se mnou dělalo to, co dělá dívání se na tohle. Vypustit dobrou funkci je uspokojivé. Tohle to není.

Česko by mě navíc vzalo bez váhání.

Data: MŠMT, Mimořádné celonárodní šetření ke stavu zajištění výuky učiteli, 2025. Podíl týdenních hodin přímé pedagogické činnosti na 2. stupni ZŠ.

Do šetření MŠMT z jara 2025 se zapojilo 8 694 škol, tedy 99,7 % všech. Na druhém stupni základek učí 41,7 % hodin fyziky a 21,3 % hodin matematiky někdo, kdo pro ten předmět nemá aprobaci. Na středních školách je to mírnější — fyzika 15,5 %, matematika 10,7 % — ale trend je jednosměrný.

Čísla za tím jsou ještě horší než ten graf. V roce 2024 vyšlo z celé republiky 32 absolventů učitelství fyziky a studovalo ho 53 lidí — samo MŠMT tahle čísla označuje za neúplná a orientační, což na tom nic zásadního nemění. Školy přitom hlásily potřebu zhruba 1 950 fyzikářů a 1 851 matematikářů. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy učitelství fyziky rovnou zrušila pro nezájem. Průměrnému českému fyzikáři na druhém stupni je 49,5 roku, a pokud má aprobaci, 52,1.

Můj plánovaný kariérní krok tedy statisticky vzato není odvážný. Je to spíš doplňování prázdného místa.

Kolik ten řez doopravdy je

Tady se dá být konkrétní, aniž bych ti říkal, co beru já.

Data: MŠMT (průměrné výdělky v regionálním školství, via ČTK) a ČSÚ (průměrná hrubá měsíční mzda, časová řada z června 2026).

Průměrný plat učitele střední školy byl v roce 2025 58 844 Kč, napříč všemi stupni 53 346 Kč. Nástupní tarif plně kvalifikovaného učitele s magisterským titulem — dvanáctá platová třída, první stupeň — je v roce 2026 37 580 Kč hrubého, k čemuž se přidávají nenárokové složky.

Zákon přitom od roku 2024 říká, že platy učitelů mají odpovídat nejméně 130 % průměrné mzdy. V roce 2025 to bylo 108,4 % a studie IDEA při CERGE-EI k tomu dodává detail, který ten slib pěkně vypráví: těch 130 % se počítá z průměrné mzdy za předloňský rok. Zákon tedy dohání cíl, který mezitím uteče.

A pak je tu srovnání, ze kterého mi bylo trochu nevolno. Podle platy.cz bere produktový manažer v IT po pěti letech praxe v mediánu 126 640 Kč, učitel střední školy 49 652 Kč. Stejná metodika, stejný trh práce, stejný okamžik. To je řez o zhruba tři pětiny.

Ať je to jasné: tohle jsou tržní mediány, ne moje výplatní páska. Ale řád velikosti to ukazuje přesně.

Co to reálně obnáší, když se pro to rozhodneš v půlce kariéry

Tuhle část jsem čekal mnohem horší, než je.

Aby člověk s technickým magistrem mohl učit matematiku nebo fyziku na střední, potřebuje doplňující pedagogické studium. Jeho rozsah nestanovují školy, ale vyhláška č. 317/2005 Sb.: nejméně 300 vyučovacích hodin. V praxi jeden až tři roky, obvykle dva, při zaměstnání. Ceny se pohybují zhruba od 20 000 do 67 000 Kč podle školy.

Dvě věci k tomu skoro nikdo nepíše.

První: od 1. září 2023 platí § 9a zákona o pedagogických pracovnících. Ředitel může člověku s magisterským studiem odpovídajícího zaměření písemně uznat kvalifikaci za splněnou, a ten může učit, zatímco si ji doplňuje. Nejdéle tři roky, jednou za život, napříč všemi zaměstnavateli. Zákonem č. 267/2025 Sb. z toho navíc zmizel dřívější požadavek pěti let praxe v oboru.

Druhá: tyhle programy se od září 2023 dají uznat jako rekvalifikace, a úřad práce na ně může přispět až 50 000 Kč během tří let — přičemž se o to může ucházet i člověk, který má práci, jako zájemce o zaměstnání. Přístup se podle poboček liší, což je samo o sobě příběh na jiný článek.

Ředitelka centra celoživotního vzdělávání na PedF UK Kateřina Esserová to popsala líp než já: „Hlásí se k nám ekonomové, právníci, IT specialisté, chemici. Nejde o formální rekvalifikaci, ale o promyšlenou životní změnu." Podle organizace Začni učit je v Česku skoro sto tisíc lidí, kteří o učení někdy uvažovali. Bariéra není zákon. Bariéra je, že o té cestě nikdo neví.

Ta část, kterou si pořád ověřuju, protože ji chci mít pravdivou

Čas je na tom reálný kus přitažlivosti a nechci se v tom mazlit.

Pedagogičtí pracovníci mají podle § 212 odst. 3 zákoníku práce osm týdnů dovolené, ne čtyři nebo pět jako zbytek republiky. Přímá pedagogická činnost učitele střední školy je 21 hodin týdně ve čtyřicetihodinovém úvazku.

A teď ta poctivá oprava, protože jsem si to dohledával v naději na lepší zprávy. České školní prázdniny dají dohromady zhruba dvanáct týdnů. Nárok na dovolenou je osm. Zbývá tedy nějaký měsíc v roce, kdy jsou děti doma a učitel je smluvně v práci. A podle šetření TALIS 2024 vykazují čeští učitelé 42,2 hodiny práce týdně proti evropskému průměru 39. Na přípravu hodin dávají 8,5 hodiny týdně, víc než skoro kdokoli v EU.

Takže „učitel má prázdniny jako jeho děti" je vedle zhruba o měsíc. Pravda, která mi ale pořád stačí, je jiná: osm týdnů je zhruba dvojnásobek toho, co mám dneska, a můžu si je vybrat přesně v těch týdnech, kdy má volno dcera, místo abych se doprošoval o zbytky. Dovolené, které plánujeme, nejsou resorty. Jsou to ty naše dosavadní: auto, hrubý plán a něco, co se pokazí a musíme to spolu vyřešit. Přesně tyhle si děti pamatují a jsou levnější, což je náhoda, za kterou jsem se přestal omlouvat.

„Tak proč to neuděláš hned?"

Tuhle otázku neumím obejít a ptala se první moje žena.

Část odpovědi je nudná. Je doma s dcerou, chvíli jedeme na jeden příjem a tenhle rok si opravdu nebudu dobrovolně řezat plat. Pár let makání ve mně ještě je.

Druhou část bych ale obhájil pořádně, a je v ní jedna věc, kterou jsem nečekal. Podívej se do platové tabulky pedagogů. Ve dvanácté třídě začínáš v roce 2026 na 37 580 Kč a po víc než dvaatřiceti letech praxe jsi na 48 990 Kč. To je za celou kariéru zhruba plus třicet procent. České učitelství je platově pozoruhodně placaté: skoro celý plat dostaneš hned první rok. Nastoupit v šestatřiceti místo ve třiceti mě tedy stojí šest let odsloužené praxe, které stejně skoro nic nenesou.

A ještě něco. S portfoliem za zády není ten řez v platu odvaha, ale pojistka. Rozdíl mezi „zkusím to a za půl roku se potichu vrátím" a „tohle je teď moje práce" není odhodlání. Je to zůstatek na účtu.

Zároveň si nebudu nalhávat, že jdu do lehké profese. Podle TALIS 2024 zvažuje odchod ze školství až pětina učitelů do třiceti let. Výzkum z pedagogické fakulty Masarykovy univerzity zjistil, že o změně školy nebo odchodu z profese uvažuje třetina začínajících učitelů už v prvním roce. A důvody nejsou ty, které bys čekal: nejčastěji pocit nízké prestiže profese a komunikace s rodiči. Spoluautorka to shrnula skvěle — žáci učitele ve škole spíš drží, než by je ze školství vyháněli.

Devadesát procent začínajících učitelů má pocit, že si jich žáci váží. To je na tom to nejlepší a zároveň to nejsmutnější.

Nejlepší argument proti celému tomuhle článku

Nejsou to peníze a není to vyhoření. Je to možnost, že tohle prostě přestanu chtít.

V roce 2013 udělali tři výzkumníci studii na víc než 19 000 lidech, ze které je mi nepříjemně. Ptali se lidí daného věku, jak moc se podle nich za dalších deset let změní jejich osobnost, hodnoty a preference, a porovnali to s tím, jak moc se podle vlastních slov změnili lidé o deset let starší. Vlastní minulou změnu si lidi pamatují přesně. Tu budoucí soustavně podceňují. Autoři tomu říkají iluze konce dějin a projevila se v každém věku, který dokázali změřit, včetně lidí nad padesát.

Detail, který mi zůstal v hlavě: účastníci byli ochotni zaplatit o 61 % víc za to, aby za deset let viděli svou současnou oblíbenou kapelu, než o deset let starší účastníci za to, aby příští týden viděli svou tehdejší oblíbenou kapelu. Všichni jsme si tiše jistí, že tahle verze nás je ta konečná.

Poslední věta té práce zní: „Zdá se, že dějiny vždycky končí právě dnes."

Chci to od patnácti, což je nějaký důkaz, že tu iluzi to nedělá celou. Není to důkaz úplný. Takže poctivé zarámování zní: ten cíl je hypotéza s desetiletým rozběhem a mám ji průběžně testovat. Semestr doučování. Pár hodin jako host ve třídě. Skutečný rozhovor s někým, kdo to dělá. Když test neprojde, penězům je to jedno. O to u těch peněz jde.

Co mi ten cíl kupuje už dneska

Tady je věc, kterou ti o konkrétním, neatraktivním a hůř placeném cíli nikdo neřekne: dělá spoření snadné.

Vynechali jsme ty obvyklé upgrady. Žádná fancy auta — máme bezpečná, spolehlivá a zaplacená. Žádné all-inclusive resorty. Na dovolenou jezdíme dál a ty naše se vracejí s historkou o tom, co se pokazilo, což je podle mě lepší suvenýr. Nic z toho nebylo obětí, protože jsem se nevzdával auta. Kupoval jsem si třídu.

Odkládat přes polovinu příjmu se dá vydržet, když vidíš, na co to je. Bez toho je to odříkání s tabulkou v Excelu, a odříkání s tabulkou v Excelu je přesně to, jak se člověk dopracuje k pětačtyřiceti, finanční nezávislosti a tichému nešťastnému sezení u stejného stolu, u kterého začínal.

Moje žena to má jinak než já, což mi přijde zdravější než opak. Klidně u své práce zůstane, protože ji fakt baví. Sdílíme to, co je pod tím: čas s dětmi, dokud o nás stojí, a možnost někam vyrazit, aniž bychom se museli ptát.

Číslo tedy pořád platí. Scénáře si počítám v nástroji, který stavím, každý měsíc posílám stejnou částku do stejného nudného světového ETF a pořád si myslím, že volnost v čase je cennější než datum odchodu do důchodu. Jestli tě zajímá spíš mechanika než filozofie, naše cesta k finanční svobodě je sepsaná, Coast FIRE je verze, kterou většina lidí ptajících se mě na tohle vlastně hledá, a o tom, co s naším plánem udělala dcera, jsem psal před pár dny.

Ale jestli máš číslo a nemáš odpověď na „na co", nemáš plán. Máš spořicí účet s úzkostí.

Běž si najít věc, kterou bys dělal za míň peněz. V té mojí je tabule.