Coast FIRE není propustka ven. Pro nás je to termín — a až na něj dojdeme, z práce neodejdeme.

Každý leden si s ženou sedneme k jediné poradě o penězích, na které se u nás doopravdy něco rozhodne. Letos v lednu byla těhotná a většinu toho večera jsme strávili nad číslem, kterému jsem se do té doby vyhýbal.

Ne nad FIRE číslem. Nad coast číslem — anglicky Coast FIRE. Je to bod, ve kterém už to, co mám zainvestované, samo doroste na cíl, a všechno, co přidám potom, je dobrovolné.

Čekal jsem nudný počtářský večer. Nakonec mi to otevřelo oči víc než cokoliv, co jsme spolu nad penězi zažili, a přerovnalo nám to pohled na dalších dvacet let. Náš bod vychází někam ke čtyřicítce, tedy za šest až osm let. A než půjdu dál: já jsem ho ještě nepřekročil. Tohle není článek o dosaženém milníku. Je to zápis toho, co mám v plánu udělat v den, který ještě nepřišel, sepsaný teď, dokud je to levné říct.

Internet už pro ten den plán má. Dojdeš na coast, dáš výpověď ze stresující práce, přejdeš na částečný úvazek nebo na sezónu, koupíš si svobodu zpátky, dokud je dítě malé. Nick Wolny píše nejčistší vysvětlení Coast FIRE, jaké jsem našel, a i on tu odměnu popisuje jako šanci „přejít do méně stresující kariéry“. Anders Skagerberg došel na coast ve 29, ten samý rok se mu narodila dcera, přešel na kombinaci sezónní práce a volné nohy a sepsal deset dobrých důvodů, proč je coast nejlepší podoba FIRE. Stejný spouštěč jako u mě. Opačná odpověď.

Mě moje práce baví. Až na coast dojdeme, nemám v plánu odejít a nemám v plánu přestat investovat. Mám v plánu koupit si čtyřdenní týden a jet dál.

Coast FIRE je nejužitečnější číslo v celém FIRE plánu a zároveň to nejhůř pochopené. Je to podlaha, ne cílová páska. Měsíc, kdy tvůj plán přestane být křehký, ne měsíc, kdy smíš odejít.

Coast FIRE číslo, které všichni počítají a nikdo neobhájí

Mechanika je jednoduchá: vezmeš svoje FIRE číslo, odúročíš ho o roky, které ti do důchodu zbývají, a vypadne částka, která tě tam doveze sama.

Potíž všech těch stránek, i těch dobrých, je ten exponent. Všechnu práci odvede předpokládaný reálný výnos — tedy výnos po odečtení inflace — a nikdo ho neobhajuje. V anglickém světě se běžně počítá se 4, 5 nebo 6 procenty, podle toho, na kterou kalkulačku narazíš. Některé české FIRE weby jedou rovnou se sedmi. To jsou úplně jiné vesmíry a rozdíl mezi nimi je celé tvoje coast číslo.

Nejlepší podklad, který jsem k tomu našel, je databáze Dimson–Marsh–Staunton za UBS Global Investment Returns Yearbook: světové akcie vydělaly za 125 let, od roku 1900 do 2024, v průměru 5,2 % reálně ročně napříč 35 trhy. Dluhopisy 1,7 %. Pokladniční poukázky 0,5 %.

A tady je věc, která mi v českých textech pořád chybí. Stejných 5,2 % reálně vyjde Čechovi a Němcovi nominálně úplně jinak. Při inflačním cíli ČNB, tedy dvou procentech, je to 7,3 % nominálně. Při skutečném dvacetiletém průměru české inflace 3,28 % je to 8,7 %. Němec se svými 2,21 % dostane ze stejného aktiva 7,5 %. Držíme přitom to samé ETF. Vyšší české nominální číslo není vyšší výnos, je to jen jiný dělitel — a kurz koruny to může časem vyrovnat, ale taky otočit.

Já počítám s pěti procenty. Je to pod stoletým světovým průměrem, hluboko pod americkým, a když se spletu, spletl jsem se směrem, který přežiju.

Co udělá nejhorší dvacetiletka s plánem na Coast FIRE

Průměr je tady stejně špatný nástroj a přesně v tomhle místě všechny návody ztichnou.

Každá stránka o Coast FIRE má sekci rizik. Čtyři odrážky: trhy můžou zklamat, výdaje se nedají předvídat, můžeš přijít o práci, hrozí inflace životního stylu. Všechno pravda a všechno bez váhy, protože ani jedna ti neřekne, jak zlé to „zklamat“ umí být.

Tak jsem si stáhl Shillerova data a spočítal si to: klouzavé dvacetileté reálné výnosy akcií od roku 1871.

Zdroj: Robert J. Shiller, reálné výnosy amerických akcií, 1871–2024.

Data jsou americká a je to potřeba říct nahlas: delší řadu prostě nikdo jiný nemá. Pražská burza byla po okupaci v březnu 1939 zastavena, v dubnu 1948 ji ministerstvo financí zavřelo natrvalo a obchodovat se tu začalo znovu až 6. dubna 1993. Nejsou to tedy čísla pro český trh a nemají se číst jako předpověď. Ukazují jen, jak široké bylo rozpětí tam, kde to vůbec máme jak změřit.

Medián je 6,8 % ročně, pohodlně nad mým předpokladem. Jenže 22 % těch dvacetiletek skončilo pod 4 % reálně a ta nejhorší, od poloviny roku 1901 do poloviny roku 1921, skončila za celých dvacet let anualizovaně mírně pod nulou. Druhá nejhorší, 1962 až 1982, dala 0,35 %.

A teď to pusť proti coast číslu. Kdo ho překročí ve čtyřiceti, přestane přispívat a dostane sekvenci z roku 1901, dorazí v sedmašedesáti asi na 35 % toho, s čím počítal. Ne na devadesát. Na pětatřicet.

Přesně proto si Coast FIRE nedokážu přečíst jako propustku. To číslo předpokládá průměr, a ty zrovna v ten moment odložíš jedinou páku, která ti zbývala, těsně předtím, než dostane slovo pořadí výnosů. Nejde totiž jen o to, jaký výnos v průměru dostaneš, ale v jakém pořadí přijde. Kdo nepřispívá, s tím pořadím nic neudělá. Jenom čeká.

Koupit si den je levné. Koupit si odchod ne.

Počty, které to u nás rozhodly, vypadají takhle. Stejných 5,2 % reálně jako to stoleté číslo, tedy o chlup víc, než s čím sám počítám, takže rozdíly mezi křivkami jsou spíš podhodnocené. Stejný cíl 25násobku ročních výdajů, tři různá chování od čtyřicítky dál.

Ilustrace, ne naše zůstatky. Předpoklad výnosu: Dimson–Marsh–Staunton / UBS Global Investment Returns Yearbook. Vlastní propočet.

Když na coast přestaneš investovat, plná finanční nezávislost přijde v sedmašedesáti. To je z definice přesně to, co coast číslo znamená. Když přejdeš na čtyřdenní týden a investuješ dál, co ti zbyde, přijde kolem jedenapadesáti. Když zůstaneš na plném úvazku, v padesáti.

Jeden rok. Koupit si zpátky jeden den v týdnu stojí zhruba rok plné finanční nezávislosti. Přestat stojí šestnáct.

Přečetl jsem letos o Coast FIRE hromadu textů a neudělal ho ani jeden z nich. Přijde mi to zvláštní, protože je to jediné skutečné rozhodnutí na stole. Všude se to rámuje binárně: buď makej dál, nebo vystup. Ta zajímavá možnost leží mezi tím a je absurdně levná.

Většina lidí nechce pryč z práce. Chce pryč z pátku.

Pod celým tím příběhem o zpomalení leží předpoklad, který nikdo nekontroluje: že čtenář chce ven.

Eurostat se v roce 2021 v rámci výběrového šetření ptal na spokojenost v práci. V Česku uvádí vysokou spokojenost 37,2 % pracujících ve věku 15 až 74 let, nízkou 4,6 % — a obrovských 57,3 % sedí někde uprostřed. V EU je to 43,9 % vysoká a 5,8 % nízká.

Přiznám polovinu. Mít rád svou práci je menšinová pozice a já jsem v té menšině, takže bych z vlastního štěstí neměl stavět rady pro ostatní. Ale ta druhá polovina předpokladu, tedy zástupy lidí zoufale toužících utéct, v datech není. Většina lidí není ani zamilovaná, ani na útěku.

A pak přijde Eurofound se svým průzkumem pracovních podmínek za rok 2024, 36 644 pracujících ve 35 zemích, a odpoví rovnou. Třiatřicet procent by chtělo pracovat méně hodin. Padesát šest procent chce přesně tolik, kolik jich má. Lidi si nechtějí koupit jinou práci. Chtějí si koupit pátek.

U nás to nejspíš sedí dvojnásob, protože Čech odpracuje podle Eurostatu obvykle 39,3 hodiny týdně proti 37,3 hodiny průměru EU.

Což je mimochodem to, co doma říkám roky a špatně. Manželku jsem na FIRE nikdy nezískal; získala ji volná středa. Coast číslo je jenom datum, od kterého si ji budeme moct dovolit.

Jde si u nás ten den vůbec koupit?

Celé to stojí na předpokladu, že si ten čtyřdenní týden koupit můžeš. V Česku je to otázka, ne formalita.

Částečné úvazky u nás tvoří 7,7 % zaměstnanosti proti 17,7 % v celé EU. V Nizozemsku 42 %, v Německu 29 %, v Rakousku 30 %. Nejsme o kousek pod průměrem, jsme někde úplně jinde.

Zákoník práce ti v tom dneska pomůže líp, než se čeká. Rodič dítěte do patnácti let, těhotná zaměstnankyně nebo člověk pečující o závislou osobu může o kratší pracovní dobu požádat a zaměstnavatel musí vyhovět, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Zamítnutí musí dát písemně a odůvodnit ho, a Nejvyšší soud vykládá „vážné provozní důvody“ dost úzce.

Háček je o odstavec níž. Žádost o návrat na původní pracovní dobu vymahatelná není. Den si koupit můžeš. Opci na to vrátit ho zpátky ne.

Německo tohle vyřešilo zákonem. Brückenteilzeit platí od 1. ledna 2019: zkrátíš si úvazek na jeden až pět let a po uplynutí té doby se automaticky vracíš na původní hodiny, bez nové žádosti a bez dobré vůle zaměstnavatele. Týká se firem nad 45 zaměstnanců. U nás nic takového není.

A pak je tu rozdíl mezi tím, co firmy říkají, a co lidi dostanou. Grafton se letos v prvním čtvrtletí zeptal 1 500 zaměstnanců a 324 firem. Flexibilní pracovní dobu podle sebe nabízí 88 % zaměstnavatelů — potvrdí to zhruba třetina zaměstnanců. U zkrácených úvazků tvrdí tři čtvrtiny firem, že je nabízejí, potvrdí to čtvrtina lidí.

Stát to zkusil podpořit. Od února 2023 dostává zaměstnavatel pětiprocentní slevu na pojistném za zkrácené úvazky u vybraných skupin, mimo jiné u rodičů dětí do deseti let. Za první rok se mluvilo o víc než dvaceti tisících míst. Ředitel ČSSZ pak ale upřesnil, že skutečně nově vzniklo asi osm tisíc zkrácených míst a že 85 % zaměstnanců se slevou u toho zaměstnavatele pracovalo už předtím. Většinou se tedy jen přeznačkovaly existující plné úvazky.

A barista FIRE, ta druhá varianta propustky, naráží na česká čísla ještě tvrději. Minimální mzda je letos 22 400 Kč měsíčně proti průměrné hrubé mzdě 51 966 Kč ve druhém čtvrtletí. Poloviční úvazek za minimální mzdu je zhruba 22 % průměrné výplaty. Horší je ta druhá část: u dohody o provedení práce se do doby pojištění nezapočítá nic, dokud odměna nedosáhne 12 000 Kč měsíčně, u dohody o pracovní činnosti je hranice 4 500 Kč. Pohodová práce v kavárně na dohodu pod limitem tedy vydělává, ale nebuduje důchod — a potřebná doba pojištění je pětatřicet let.

Osmdesátiprocentní úvazek je v tomhle úplně jiná liga a stojí za to to říct nahlas: dobu pojištění nekrátí vůbec. Odpracovaný rok na zkrácený úvazek se počítá stejně jako rok na plný. Sníží se jen vyměřovací základ, ze kterého se výše důchodu počítá. Přesně kvůli takovým detailům nejde cizí návod na Coast FIRE jenom přeložit a použít.

V čem se můžu mýlit

Radši si ty nejsilnější protiargumenty napíšu sám, než abych je potkal v komentářích.

Nejlepší z nich je studie, ke které se pořád vracím. Whillans a spoluautoři se v PNAS ptali tisíců lidí včetně 850 milionářů a zjistili, že skoro polovina těch milionářů neutratila za odsunutí neoblíbených úkolů vůbec nic. Z 98 pracujících dospělých, kterým nabídli hypotetickou částku navíc, by si za ni čas koupila dvě procenta. Koupit si čas lidi měřitelně těší a skoro nikdo to nedělá. Jestli to platí, mám správnou odpověď a špatné načasování. Proč vlastně čekat na coast? Proč si nekoupit 0,9 úvazek už letos?

Čistou odpověď nemám. Ta poctivá zní, že se mi pořád líp spí s větší rezervou než s kratším týdnem, což je preference převlečená za opatrnost.

Za druhé, moje tušení, že zpomalení je past, platí pro mě míň než pro většinu lidí. Westhoff na datech EU-SILC ze sedmi evropských zemí, Česko mezi nimi není, ukazuje, že mzdová penalizace za částečný úvazek sedí hlavně dole — u mužů v nižších decilech 9 až 23 % — zatímco nahoře je statisticky nevýznamná a někdy dokonce mírně kladná, protože kvalifikované lidi si firmy na kratší úvazek drží schválně. Produkťák, který jde na 0,8, není ten, koho to trestá v hodinové mzdě. Můj argument musí stát na kapacitě spořit, ne na férovosti odměny.

Za třetí, varování Jima Dahleho sedí: zkrácení úvazku vyhoření vyřešit nemusí a práce na částečný úvazek může být stejně neuspokojivá jako ta na plný. A paliativní sestra Bronnie Ware, což je zkušenost a ne studie a ona sama to tak popisuje, má „přál bych si, abych tolik nedřel“ na druhém místě v žebříčku lítostí.

Dvě věci mluví pro mě. Z Van Oursova přehledu o důchodu a zdraví vyplývá, že po odchodu do důchodu klesají kognitivní schopnosti a zlepšení duševního zdraví se objevuje hlavně u manuálních profesí a u dobrovolných odchodů, což ani jedno není můj případ. A Killingsworth s Kahnemanem ve společné práci zjistili, že u lidí, kterým už je dobře, spokojenost s rostoucím příjmem dál stoupá a nezlomí se. Věta o tom, že další roky spoření už štěstí nepřinesou, pro člověka spokojeného se životem doložená není.

Mimochodem, česky tohle skoro nikdo neřeší. Coast FIRE u nás pojmenovávají dva weby a ani jeden se mu nevěnuje samostatně; zavedené české FIRE blogy, které zveřejňují reálná čísla, ho neřeší vůbec. Přitom na konci roku 2025 leželo podle Eurostatu 39,3 % finančního majetku českých domácností v hotovosti a na vkladech a jen 13,4 % v podílových fondech. Dolaďujeme tu plán ve světě, kde většina lidí ještě nezačala.

Co vlastně chci v den, kdy to přijde

Dcera změnila tvar téhle věci, ne datum. Přepočet celého plánu kolem ní posunul plnou finanční nezávislost o rok nebo dva, což mě po té verzi se šesti měsíci už neděsí. Změnila to, k čemu tu svobodu vlastně chci.

Mířili jsme na standardní mladou variantu: dojít na FIRE a jet cestovat, jak dlouho to půjde. Teď chceme být nudná stabilní rodina, která cestuje o prázdninách a nechá dceru prožít normální pubertu s kamarádkami, zklamáními a vším, co k tomu patří. A je tu druhý důvod, na kterém jsme oba tvrdohlaví. Chceme, aby vyrůstala kolem dvou rodičů, kteří chodí do práce. Ne kolem dvou lidí, co jsou v jedenáct dopoledne doma. Každý má něčím přispět, aby se to celé hýbalo dál, a je mi milejší, když uvidí, jak domácnost zvládá vyzvedávání, všední večery a občas blbý týden, než aby jí o tom někdo vyprávěl.

Coast číslo mimochodem známe oba. Není to údaj, který si potichu žije v mé hlavě. Otevíráme si životní plán v MFFT skoro každý měsíc a koukáme, jak se ta vzdálenost krátí, což je uspokojivější, než to zní.

Takže na rovinu. Až to přijde, vezmu si týden volna. Nic si nenavýším. Místo toho si koupím zpátky ten den: vyzvedávání ze školy, odpoledne s ní, zahrada, vaření a opravdu tichá středa uprostřed týdne. Pak se vrátím do práce, která mě baví, na čtyři dny, a investuju dál, protože Coast FIRE nikdy nebylo povolení odejít. Bylo to povolení přestat být křehký. Učit matematiku je samostatná ambice s vlastním datem.

A jestli tam dojdu a přistihnu se, jak si chci ještě dva roky přisypat, ať tenhle odstavec čeká přesně tady.