Zdraví je jediné aktivum v našem FIRE plánu, které si ve čtyřiceti nekoupím zpátky. A letos ho potichu utrácím.

Před pár týdny jsem si šel zahrát fotbal s partou, se kterou hraju roky, a někdy ve druhém poločase mi došlo něco, co mi náš finanční plán nikdy neřekl.

Kila navíc nepoznáš. Koukáš se každé ráno na stejný obličej a ten se hýbe o půl gramu denně. Na rozbitý spánek si zvykneš, částečně protože nemáš na výběr a částečně protože každý druhý rodič malého dítěte vypadá stejně zničeně. Ani jedno ti neřekne vůbec nic.

Sport ti to řekne okamžitě. Sport je benchmark, který si pamatuje. Přesně jsem věděl, co jsem na tom hřišti zvládal před dvěma lety, a minutu po minutě jsem cítil, že to teď nezvládám.

Je mi 28. Od coast-FIRE nás dělí šest až osm let, odkládáme zhruba polovinu příjmu domácnosti a každý měsíc kupujeme ten samý nudný světový ETF. Na papíře je plán v lepší kondici než kdy dřív. A tohle je první rok, kdy jedu reálný deficit na jediné položce, kterou nejde refinancovat.

Zdraví ve finančním plánu je, ať ho tam napíšeš, nebo ne

Náš plán má cíl, a v tom je celý vtip: chci kolem čtyřicítky učit matiku a fyziku na střední. Ne pláž. Třídu.

To je fyzická práce. Šest hodin denně na nohou, před třiceti puberťáky, kteří vyčichnou únavu ze zadní lavice. Nikdo ti do přehledu majetku nenapíše „vydrží celý den stát a být ve dvě odpoledne pořád zajímavý“, jenže je to tvrdá podmínka té věci, na kterou si spořím. Když dorazím podle plánu a nebudu to zvládat, neodešel jsem do předčasného důchodu. Jen jsem přestal vydělávat.

Takže tady je moje pozice, a tu bych obhajoval i v hospodě: datum finanční nezávislosti, které sis přitáhl blíž tím, že sis půjčil od vlastního těla, není brzké datum. Je to úvěr, a ten čtyřicátník, co ho má inkasovat, ho podepsal, aniž by se ho kdokoli ptal.

A odpočet, který mě doopravdy zajímá, není do osmdesáti.

Zdroj: Eurostat (hlth_hlye), 2023. Stejný ukazatel publikuje pro Česko ČSÚ jako „střední délka života ve zdraví“.

Průměrný Čech se dožije 79,9 roku a 62,0 z nich stráví bez zdravotního omezení. To je ocas dlouhý 17,9 roku. Evropský průměr je skoro stejný: 81,4 proti 63,1.

A pak se podívej na Rakousko. Delší život než my, 81,9 roku, a přitom největší nezdravý ocas v téhle skupině, 21,5 roku. Delší život a delší život ve zdraví jsou dva různé nákupy a většina z nás sleduje jenom jeden z nich.

Ještě nepříjemnější je to číslo od pětašedesátky. Podle ČSÚ má český pětašedesátiletý muž před sebou v průměru 16,1 roku života, z toho 7,1 roku ve zdraví. Žena 19,8 roku, z toho 7,7 ve zdraví. Sedm let. To je celý ten „konečně mám čas“ interval, na který se šetří celý život.

Když se trefím do svého čísla ve čtyřiceti, zbývá mi do průměrné české hranice zdraví dvaadvacet let. Tohle je ten skutečný rozpočet. Ne stav na účtu.

Jedna výhrada, protože ji radši řeknu sám, než aby mi ji někdo vmetl. Tenhle ukazatel stojí na tom, jak lidé sami hodnotí vlastní omezení v evropském šetření, takže ho ohýbá kultura i to, jak kdo odpovídá na otázky o vlastním těle. Úřad Národní rozpočtové rady ho v Česku rozebral do detailu, když se řešil důchodový věk, a vyšlo mu totéž. Směr sedí, přesnost na desetinu ne.

Účet za letošek, položku po položce

Rád bych napsal tu verzi, kde jsem si to všechno uvědomil a spravil. To se nestalo, takže tady je, co to doopravdy stálo.

Spánek. Tady jsem narazil na nejnepříjemnější větu ze všeho, co jsem letos četl. Německý tým sledoval 4 659 rodičů v panelu SOEP a měřil jejich spánek od doby před otěhotněním. Matky na dně, tři měsíce po porodu, ztrácely 62 minut spánku za noc. Otcové 13 minut, což zní jako nic, dokud nepřečteš další větu: ani matkám, ani otcům se spánek nevrátil na úroveň před těhotenstvím ani šest let po narození prvního dítěte.

A ta část, která by měla blog o financích trápit víc, než trápí: autoři si ověřovali, jestli pomůže příjem domácnosti. Nepomohl. Ani to, jestli jsou rodiče dva místo jednoho. Podobně velké narušení spánku se projevovalo u chudších i bohatších rodin. Peníze nám letos koupily spoustu užitečných věcí. Z tohohle ani minutu.

Držíme se jako každý čerstvý rodič. Hrozně rádi bychom dceru naučili spát v delších úsecích. Ten projekt bude muset počkat a já jsem si přestal namlouvat opak.

Židle a auto. Práce u stolu, pak dlouhá cesta domů. Metaanalýza přes 1,3 milionu lidí našla, že nad zhruba šesti až osmi hodinami sezení denně nese každá další hodina asi o 4 % vyšší riziko úmrtí z jakékoli příčiny, i když se zohlední, kolik se hýbeš. A Češi v tomhle nejsou v dobré skupině. Podle Eurobarometru sedí 19 % Čechů víc než osm a půl hodiny denně, zatímco evropský průměr je 11 %.

Cesta do práce k tomu přidá svoje. Průměrný Čech jede do práce 27 minut v jednom směru, v EU 25, a každý jedenáctý Čech přes hodinu. Já jsem výrazně nad středem téhle statistiky.

Tady je ale věc, kterou jsem nečekal a která mi změnila představu o řešení. Jiná analýza, přes milion lidí, ukázala, že u nejaktivnější čtvrtiny populace sezení žádné zvýšené riziko úmrtí nenese. Ten účet nedělá židle. Dělá ho židle plus netrénované tělo. Takže „sezení je nové kouření“ je lacinost a měnou tady není polohovací stůl, ale pohyb.

Jídlo a posilovna. Míň tréninků, víc blbostí. Většinu letoška to prostě platilo. Září je první měsíc, kdy jsme jídlo dostali zpátky pod kontrolu, a nespravila to disciplína, ale snížení obtížnosti: pomalý hrnec, trouba, stejných šest receptů, uvařit jednou a jíst dvakrát. Stejná logika, kvůli které jsme po narození dcery nevyměnili auto — levnější varianta byla i ta příjemnější. Pohyb je na řadě a je těžší, protože problém není najít devadesát minut, ale mít energii je neprosedět na gauči. Jsme na jednom až dvou trénincích týdně. To je víc než nula a já si to počítám.

A pak nastartuje to složené úročení, před kterým tě nikdo nevaruje. Jedeš výtahem místo schodů. Jsi unavený, takže se hýbeš míň, takže jsi unavenější. Tuhle smyčku poznávám, protože je strukturálně úplně stejná jako ta, u které celou pracovní dobu vysvětluju lidem, jak ji roztočit opačným směrem s penězi.

Argument proti mně je silnější, než by mi bylo milé

Teď část, kde jdu proti vlastnímu titulku, protože protidůkazy jsou tu opravdu dobré a radši prohraju poctivě, než abych vyhrál tím, že si něco nepřečtu.

Tvrzení „zdraví si zpátky nekoupíš“ je podle dat přehnané.

Na americkém vzorku 315 059 dospělých se ukázalo, že lidé, kteří byli většinu dospělého života neaktivní a rozhýbali se až mezi 40 a 61 lety, měli skoro stejný přínos pro přežití jako ti, kdo se hýbali celý život. Poměr rizik 0,65 proti 0,64. Závěr autorů zní, že na začátek není ve středním věku pozdě. To je přímý zásah do mojí teze a nehodlám ho schovat do poznámky pod čarou. Evropská data to potvrzují: britská kohorta 3 231 mužů sledovaná od čtyřicítky ukázala, že rozhodoval hlavně ten nejčerstvější pohyb, ne to, co člověk dělal před třiceti lety.

A pak je tu studie, ke které se pořád vracím, a je jenom o pěti mužích. Dallas, rok 1966. Pět dvacetiletých strávilo pro vědu tři týdny v posteli a ukázalo se, že tři týdny vleže ve dvaceti stály víc výkonnosti než následujících třicet let stárnutí. O třicet let později se těch pět vrátilo v padesáti, trénovali půl roku a sto procent věkového poklesu aerobní kapacity se zvrátilo.

Sto procent za šest měsíců. To je nejlepší argument proti všemu, co je výš, a stojí v té samé práci jako nejlepší argument pro. Na konci je totiž jedna věta. Ani jeden z nich se nedostal na maximum, které měl po tréninku o třicet let dřív.

Trajektorie se vrací. Strop ne.

Druhý protiargument bych měl předat taky, protože na blogu o penězích je ten nejnasnadnější: peníze zdraví kupují. A v Česku víc, než by člověk čekal. Podle ČSÚ se český muž se základním vzděláním dožívá v průměru 68,7 roku, s vysokoškolským 82,5. Třináct let a osm měsíců rozdílu. U žen 77,9 proti 86,5. Dvě výhrady k tomu patří: jsou to odhady a vzdělání tu není příčina, jenom zástupný ukazatel celého socioekonomického postavení. I tak je to číslo, vedle kterého jeden měkký rok osmadvacetiletého chlapa v posilovně vypadá jako zaokrouhlovací chyba.

A makat dál taky není bezpečná větev. Napříč 603 838 lidmi nesla práce 55 a více hodin týdně o 33 % vyšší riziko mrtvice než běžný úvazek. Dřít ještě jeden rok navíc, aby sedělo číslo, má svou vlastní cenovku. Na tomhle rozhodovacím stromu neexistuje nulově riziková větev, a přesně proto se to musí říct nahlas, ne optimalizovat potichu.

Co si ve finančním plánu nekoupíš zpátky

Tak zúžím to tvrzení na to, co obstojí.

Trajektorie se vrátit dá. Ty roky ne. Tohle úterý zpátky nedostanu a ten chlap, co ve čtyřiceti vejde do třídy, je poskládaný z deseti let úterků.

Strop se taky nevrací, viz Dallas. Na křivku se vrátíš. Vrátíš se na její nižší bod.

A individuální riziko nejde rozložit. Průměry se zotavují, konkrétní lidé dostanou diagnózu. To je ta část, která by finančního plánovače měla děsit, protože česká data o tom, jak se z práce doopravdy odchází, jsou nemilosrdná.

Zdroj: ČSSZ, Statistická ročenka z oblasti důchodového pojištění 2025. Invalidní důchody se přiznávají v každém věku a příjemce invalidního důchodu 1. stupně často dál pracuje.

V roce 2025 vstoupilo do českého důchodového systému 81 716 lidí. Jenom zhruba polovina z nich tam přišla cestou „dopracoval jsem se do důchodového věku“. Zbytek tvoří 26 282 nově přiznaných invalidních důchodů, dalších 7 436 starobních, které vznikly transformací invalidního, a 6 593 předčasných. To je česká, evidenční verze věty „odešel jsem dřív, protože mě zradilo zdraví“.

A stav ke konci roku říká totéž: ze 2 346 030 vyplácených starobních důchodů jich bylo 764 281 přiznaných před důchodovým věkem. Každý třetí. Evropský mechanismus za tím je popsaný: ve studii SHARE napříč jedenácti zeměmi zvyšovalo špatné zdraví riziko odchodu z práce přes invalidní dávku více než trojnásobně.

A protože jsem Čech a tohle je český systém, jeden detail navrch, který mi přijde brutálnější než celá statistika. Krácení za předčasný odchod je trvalé. Odejdeš o tři roky dřív, přijdeš o 15,9 % výměry, o pět let dřív o 27,9 %, a po dosažení důchodového věku se to nepřepočítá zpátky. Kdo je zdravím donucen odejít dřív, platí za to doživotně. Tohle není žádná abstraktní úvaha o riziku. Tohle je riziko vyčíslené zákonem.

Tvoje tělo už o tvém datu hlasuje. Hlasuje pozdě, dopředu ti to neřekne a v žádném projekčním modelu není. Ani v tom mém, a to jsem si ho postavil sám.

Vzal bych pozdější datum, kdybych to tím spravil?

Jo. Tohle je snadné a s manželkou jsme to nahlas řekli na poradě o penězích víc než jednou.

Nechceme datum. Chceme dlouhý úsek svobody, a svoboda pro nás znamená zdravé volné rozvrhy. Dostat se tam v pětatřiceti v mizerné kondici není výhra. Stejně tak ne v pětasedmdesáti. Rok z časové osy bych za to vyměnil bez přemýšlení, a jestli to uráží optimalizátory, tak ať.

Měl bych přiznat, že tenhle obchod jsem už jednou udělal v opačném směru, a pořádně. Většinu první poloviny dvacítek, zhruba šest let v kuse, jsem stavěl dva domy a zároveň se snažil rozjet kariéru. Hodně rukama. Tělo jsem měl na odpis. Co jsem měl místo toho, byla vize, cíl a tichá panika ze dvou nedodělaných baráků přede mnou.

Zvládl bych to teď v osmadvaceti? Ani náhodou. Udělal bych to znovu? Naprosto. Těch šest let je důvod, proč mám zlomek finančního stresu, který většina lidí v mém věku teprve začíná poznávat, a vletěl jsem do nich dost brzo na to, abych si mohl dovolit se splést.

Jenže to je poznámka o tom účtu, ne argument proti němu. Ten úvěr jsem si vzal vědomě, byl to úvěr mladého chlapa a měl viditelné datum splatnosti. Letošní verze je horší, protože jsem ten deficit jel, aniž bych ho vyslovil.

Nebudu to končit ranním rituálem

Existuje verze tohohle článku, která končí protokolem. Pátá ráno, studená sprcha, tabulka návyků. Lhal bych a ty bys to poznal do odstavce.

Tady je skutečný stav věcí. Potřebuju shodit asi 15 kilo a přesně vím, co to obnáší, nic z toho není tajemství. Jídlo jsme v září spravili tím, že jsme si vaření zjednodušili, ne tím, že bychom byli silnější lidé. Pohyb je na jednom až dvou trénincích týdně a pomalu stoupá. Spánek se letos spravovat nebude a já si přestal namlouvat, že by mohl.

Nezměnilo se moje chování. Změnilo se to, že ten deficit je teď položka ve finančním plánu, a ne nálada. Má jméno, zhruba známou cenu a partnerku, která mě to slyšela říct. Už jsme si spočítali, co dcera udělá s plánem, zhruba půl roku k datu nezávislosti, ještě než se narodila, a naplánovat si to porazilo panikaření na celé čáře. Tohle je ten samý trik namířený na jiné aktivum.

Někomu deset let nonstop makačky nevadí, a to je v pohodě. Někdo chce normální rozvrh na pětadvacet let, přísnější rozpočet a zdraví celou dobu v pořádku, a to je stejně v pohodě. Ty kompromisy jsou tvoje, můžeš si vybrat. Jenom je nemůžeš přeskočit.

Tak ten svůj vyslov nahlas, před někým, kdo si bude pamatovat, žes to řekl. To je celá metoda. Jsem v ní mizerný, dělám to stejně, a příští září bych chtěl, aby ten fotbal dopadl líp než letos.