Nikdy jsem neměl vedlejšák. Zaplatil jsem si kouče a byla to nejlepší investice do sebe, jakou jsem udělal.

Nikdy jsem neměl vedlejšák. Žádný e-shop, žádný kanál, ani jeden víkend strávený rozvážením cizích lidí po městě.

Většinu svých dvacátých let jsem se za to skoro omlouval. Každý kolem měl něco svého, a když se mě někdo zeptal, co mám já, změnil jsem téma.

Takže tady je můj postoj k tomu, jestli vedlejšák nebo kariéra. Pro většinu zaměstnaných lidí je vedlejšák druhá práce v hezčím obalu a ta nudná páka, být cennější mezi devátou a pátou, je to, co reálně hýbe datem finanční nezávislosti. Já si místo vedlejšáku zaplatil z vlastní kapsy kouče, na práci, o kterou mě v naší firmě nikdo neprosil.

Za život jsem měl přesně jeden šťastný nákup. Držel jsem Teslu dost brzy na to, abych si připadal jako génius, a pak mi krypto horečka v klidu vysvětlila, že génius nejsem. Ten kouč porazil obojí.

Procento ti k tomu nedám a nebudu si ho vymýšlet.

Skoro nikdo to nedělá pro radost

Příběh, který si o vedlejšácích vyprávíme, je příběh o vášni. Někdo udělá z koníčku byznys, dá výpověď a postne fotku z Lisabonu. Přesně za tuhle verzi jsem měl výčitky, že ji nechci.

Česká data vyprávějí jiný příběh.

Zdroj: průzkum personální agentury Předvýběr.CZ, data sbírala Talk Online Panel na reprezentativním vzorku 500 pracujících ve věku 18 až 59 let, březen 2026.

Pravidelný vedlejší příjem má 18 % českých zaměstnanců a zhruba stejně velká skupina si přivydělává nárazově. Dalších 29 % vedlejšák nemá, ale shání ho. Jen třetina lidí ho nemá a neplánuje.

A když se jich zeptáš proč: 45 % to bere jako standard, aby si mohli dopřát dovolenou, koníčky nebo investice. Dvacet jedna procent jako zadní vrátka, kdyby o práci přišli. Sedmnáct procent proto, že hlavní příjem nepokryje ani základ. Dohromady 83 % lidí uvádí finanční důvod. Seberealizaci uvádí 17 %.

Tohle tedy není vlna podnikavosti. Což není výtka nikomu, kdo vedlejšák má. Je to výtka tomu, jak se prodává.

Tři sta hodin a co to stojí

Od začátku mě od vedlejšáku odrazovalo jedno číslo. A na rozdíl od většiny čísel v tomhle článku není z průzkumu, ale ze zákoníku práce.

Na dohodu o provedení práce, tedy formu, na které v Česku stojí většina přivýdělků, můžeš u jednoho zaměstnavatele odpracovat nejvýš 300 hodin ročně. To není doporučení, to je strop. A hned vedle něj stojí druhý: jakmile hrubá odměna přesáhne 11 999 Kč měsíčně, začneš odvádět sociální i zdravotní.

Průzkumová čísla tomu odpovídají. Šest z deseti lidí s vedlejším příjmem mu věnuje méně než pět hodin týdně, dalších 29 % do deseti hodin. Typický český vedlejšák se tedy pohybuje přesně kolem té zákonné třístovky.

Teď to samé v penězích. Běžná brigádní sazba se letos podle pracovních portálů drží kolem 185 až 190 Kč za hodinu, v Praze a Brně přes dvě stovky, zákonné minimum je 134,40 Kč. Vezmi si tu lepší variantu, dvě stě korun, a vynásob ji třemi sty hodinami. Vyjde ti 60 000 Kč za rok. Pět tisíc měsíčně, hrubého.

Medián mzdy je 45 523 Kč měsíčně. Ten vedlejšák je tedy zhruba jedenáctina tvojí výplaty, za tři sta hodin života ročně.

A k tomu si připočti daň, která se neobjeví na žádné faktuře. STEM se letos v červnu ptal 784 zaměstnaných Čechů a 76 % z nich se z práce cítí aspoň občas vyčerpaných, 37 % často nebo neustále. Sedmdesát dva procent svou práci považuje za stresující. To všechno ještě předtím, než si někdo přidá druhou směnu.

Nejhůř se mi přechází přes obyčejný součet. Češi podle Eurostatu odpracují v průměru 37,8 hodiny týdně proti unijnímu průměru 36 hodin, a to je číslo včetně zkrácených úvazků. Na plný úvazek je to čtyřicítka. Přidej deset hodin, což dělá skoro třetina lidí s vedlejšákem, a jsi na padesáti. WHO a Mezinárodní organizace práce vedou hranici na 55 hodinách, kde je riziko mrtvice zhruba o 35 % vyšší a riziko úmrtí na ischemickou chorobu srdeční zhruba o 17 % vyšší než při 35 až 40 hodinách.

Budu férový: medián českého vedlejšáku na tu hranici nedosáhne. Ta horní třetina k ní ale jde a míří tam po vlastní ose.

Pořád tady píšu, že zdraví a dovednosti se nabalují stejně jako peníze, a tohle je ta verze, kde se to nabaluje špatným směrem.

Co jsem si koupil místo toho

Nebyl to kariérní kouč ve smyslu, v jakém se to slovo používá na LinkedInu. Řešili jsme měkké dovednosti, dlouhou hru a hlavně to, jak se dívat na produkt ze všech stran naráz. Trvalo to měsíce a platil jsem si to sám, což je vlastní druh motivace, když už máš peníze odeslané.

Přišel jsem tam přesvědčený, že můj problém je, že musím stavět lepší věci. Otázka, která se v různých podobách vracela, byla, kdo tu věc, co jsem právě postavil, prodá, komu a proč to firmě vydělá. Odpovědi jsem neměl. Měl jsem názory na architekturu.

Tohle přerámování je celý výsledek těch měsíců. Postavit tu věc je malý kousek skutečné práce. Někdo ji musí prodat, musí sedět do obchodního modelu, musí být zisková a musí sloužit tomu, kam firma říká, že jde, té vizi a misi, které většina lidí bere jako plakát na zdi. Do té doby jsem byl inženýr, co si myslel, že dobrá práce mluví sama za sebe. Nemluví. Potřebuje překladatele a já jsem se jím odmítal stát.

Bylo to hodně práce? Bylo. Pomalá, nepříjemná, ego drtící práce. Vylezlo z toho zvýšení nebo povýšení zhruba každý rok od té doby.

Nečekal jsem, jak daleko to prosákne. Udělalo to ze mě lepšího manžela a lepšího tátu, což je absurdní věc tvrdit o pracovním koučovi, dokud neuvidíš, co je pod tím. Na cokoli, co myslíš vážně, potřebuješ proč, co a jak, v tomhle pořadí.

To proč musí být dost silné, aby přežilo obyčejné úterý. To naše je teď čas s rodinou a možnosti později a je to jediný důvod, proč umíme říct ne stovce malých rozptýlení, které každý týden přinese. To co je vědět, mezi čím si vlastně vybíráš, protože příjem, investice a čas se nevyplácejí stejně. A to jak je sepsaný plán, ne pocit. Plány zestárnou ve chvíli, kdy je napíšeš, a to je v pořádku. Reviduješ, upravuješ a cíl zůstává.

Je to stejný tvar jako naše peníze. Proto je cesta, po které jdeme, schválně nudná a roky se nezměnila.

Problémy, které nikdo nechce

Druhá půlka byla taktická a je to rada, kterou bych dal pětadvacetiletému člověku dřív než jakýkoli seznam přivýdělků.

Ber si problémy, které nikdo nechce. V každé firmě jsou jeden dva projekty s pesimistickým výhledem, dlouhou historií a takovou dávkou stresu, že si lidé najdou důvody být zaneprázdnění jinde. Nikdo na ně nesáhne, dokud se nezazelenají, a pak si najednou každý vzpomene, že u toho byl.

Takové problémy jsou to nejrychlejší vzdělání, jaké jsem zažil. Učíš se jako v rychlokurzu, protože to rychlokurz je, a obvykle se ti to osobně počítá, i když samotný projekt zůstane trosky. Z toho návyku vzešly tři americké patenty. A taky přechod do světa SaaS, který proběhl rychleji, než jsem čekal, jakmile jsem si ujasnil, co se k tomu vlastně potřebuju naučit.

Přiznám i cenu. Někde v tom jsem vyhořel. Ne nijak dramaticky a vrátil jsem se rychle, ale stalo se to. Dneska jsem opatrnější. Po velkých ošklivých problémech jdu pořád, protože jsou to ty zábavné, ale přestal jsem se svojí kapacitou zacházet jako s nekonečnou.

Vedlejšák nebo kariéra, na dvacet let

Teď část, kde se matematika obrátí proti mně. Opravdu se obrátí a je mi milejší ti to ukázat, než abys to našel sám.

Můj vlastní model, ne citace. Startovní plat 546 000 Kč ročně (medián mezd 45 523 Kč měsíčně, ČSÚ, 4. čtvrtletí 2025), roční růst platu 4,5 % místo 6,7 % proti vedlejšáku drženému na 60 000 Kč ročně. Hrubé, před zdaněním. Obě tempa růstu jsou předpoklady výpočtu, ne předpověď. Udržet to vyšší po dvě dekády znamená opakovaně měnit roli nebo povyšovat, což je tady ten nosný předpoklad.

Ta spodní křivka je to, co se děje samo. Skoro 70 % českých zaměstnavatelů plánovalo na letošek přidat, ale 42 % ze všech firem zůstává do pěti procent a víc než deset procent přidá necelé procento z nich (Komorový barometr Hospodářské komory, 448 firem, podzim 2025).

Ta horní je to, co se děje, když roli měníš. Ministerstvo práce odhaduje reálné navýšení při změně zaměstnavatele na osm až dvanáct procent, kandidáti si podle StartupJobs říkají v průměru o osmnáct. Postav na těch 4,5 % jednu takovou změnu zhruba jednou za čtyři až pět let a jsi na 6,7 % ročně. Drž to dvacet let, přes změny rolí, povýšení a to, že sis vzal ten ošklivý projekt, a skončíš zhruba o čtyři a půl milionu korun výš než verze tebe, která zůstala stát. Za nula hodin navíc.

Proti tomu vedlejšák na těch třech stech hodinách vydělá 60 000 Kč ročně. Za dvacet let je to 1,2 milionu korun a 6 000 hodin tvého života.

Vedlejšák vede do devátého roku. To není zaokrouhlovací chyba, a jestli tvůj problém je nájem příští měsíc, můj dvacetiletý graf je ti k ničemu.

Ale podívej se na ten tvar. Jedna křivka se ohýbá. Druhá je rovná přímka, protože jinak být nemůže. Je to počet hodin krát sazba a hodin je konečně, tady dokonce vyloženě napsáno v zákoně. To zvýšení platu ti nezaplatí jenom letošek. Přenastaví základ pro každé další zvýšení a je to číslo, od kterého se odpíchne příští zaměstnavatel. Přestaneš dělat vedlejšák a ta přímka se zastaví tentýž měsíc. Přestaneš se učit a ta druhá křivka jede ze setrvačnosti ještě dlouhé roky.

Je to stejný argument, jaký dělám u majetku, času, příjmu a disciplíny, jenom namířený na příjmovou stranu rovnice místo na výdajovou.

„Ale sám si po večerech stavíš produkt“

Ano. Stavím. Po večerech a víkendech dělám nástroj, ke kterému tenhle blog patří, a zároveň píšu článek o tom, že jsou vedlejšáky přeceňované. Klidně do mě.

Dvě upřímné odpovědi.

Za prvé, zatím nás to stálo peníze, nevydělalo. Datum naší finanční nezávislosti to posunulo dozadu, ne dopředu. Kdo ti tvrdí, že mu vlastní projekt v prvním roce urychlil FIRE, prodává kurz.

Za druhé, a proto bych do toho šel znovu: je to nejdražší a nejúčinnější školení, jaké jsem si kdy koupil. Založit s.r.o. Ceník. Podpora. Vlastnit produkt od začátku do konce bez toho, aby bylo na koho to eskalovat. Naučil jsem se na tom víc než za předchozích pár let v práci, což není šťouchnutí do mé práce. Mě moje práce baví.

Test je, jestli se ty dovednosti vracejí. Vracejí, každý den, do té práce od devíti do pěti, která nás reálně živí. Což z toho dělá laboratoř dovedností, která má náhodou i platební tlačítko, ne vedlejšák. Jestli z toho někdy bude skutečný příjem, super. Není to důvod, proč to existuje.

Kdy bych ti řekl, ať do toho jdeš

Ten samý průzkum, který mi dal nejlepší argument, dává protistraně ten její. Pro 17 % lidí s vedlejšákem je přivýdělek nutnost, protože hlavní příjem nepokryje ani základní výdaje. Jestli jsi to ty, moje křivky ti jsou k ničemu. Ber tu práci, ber ty peníze a zlob se na aritmetiku posledních pár let, ne na sebe.

Řekl bych ano i vedlejšáku, který tě naučí něco, za co ti zaměstnavatel později zaplatí víc, nebo takovému, jehož strop není daný počtem tvých hodin. Živnost, na které si stavíš jméno, je něco úplně jiného než třístovka hodin na dohodu.

Co mi vadí, je ta výchozí volba, tedy předpoklad, že cesta k víc penězům vede přes druhou práci, když ta první má na sobě páku, za kterou většina lidí nikdy nezkusila zatáhnout. To je celá otázka „vedlejšák nebo kariéra“ a skoro nikdo si tu druhou půlku nespočítá.

Dvě třetiny českých zaměstnanců vedlejšák buď mají, nebo ho shánějí. Jen třetina ho nemá a neplánuje. Ten instinkt chápu, jeden příjem působí křehce. Ale skoro nikdo z té shánějící se skupiny si nespočítá druhou možnost: ta samá energie, otočená do hlavní práce, žádný strop tří set hodin nemá.

Dceři jsou dva měsíce. Někdy v příštích pár letech chci čtyřdenní týden a volné středy a jednou třídu, kde budu ze začátku špatně učit matiku a fyziku. Nic z toho se nekupuje za tři sta hodin ročně. Kupuje se to tím, že mezi devátou a pátou stojím za dost na to, abych si o tu středu mohl říct a myslel to vážně. Jak nám tenhle rok přerovnal priority, jsem psal, když se nám narodila.

Ten kouč mě stál pár nepříjemných měsíců a skutečnou fakturu. Pořád si myslím, že je to to nejlepší, co jsem si kdy koupil.